wz
Velká Fatra - jaro 2004
 

Nahoru ] Rychleby + Orlické hory ] Malá Fatra 1999 ] Alpy - Itálie 2000 ] Rezetaz 2001 ] Nízké Tatry 2002 ] Velká Fatra ]Dolomity 2003 ] Berchtesgaden ] Sextenské Dolomity ] Pila 2005 ] Vysoké Tatry ] Arabba 2006 ] Salza 2007 ] Lechtálské Alpy 2007 ] BVOŠ 2008 ]Rila 2008 ]

 

 

Ach, když vzpomenu, že já jsem byl jedním z hlavních propagátorů této akce, hořce nad sebou zapláču. Každý má právo občas se mýlit  :-)

Zimní přechod jsme s Palou měli vykoumaný už tři roky: Nízké Tatry nebo Velká Fatra a nejlépe na sněžnicích. Letos na jaře jsme se konečně rozhoupali k činu a ve hvězdné sestavě Kaktus, Horn, Pala + Já vyrazili vstříc zasněženým vrcholkům Velké Fatry.

Michalsky Kaktus Horn Pala

Se značným optimismem jsem se dovlekl s osmdesátilitrovým batohem a čtyřmi páry sněžnic na nádraží Ostrava Svinov - místo srazu. Kaktus a Pala s Hornem na sebe nenechali dlouho čekat, takže jsme se záhy mohli svěřit do svědomité péče dražních zaměstnanců, abychom kolem čtvrté vystoupili ve stanici Harmanec jaskyňa.

..... Trochu nás udivilo, že tady není žádný sníh. Dokonce se začalo proslýchat něco o tom, že sněžnice jsou na nic a ten kdo si je vypůjčil, ten si je taky ponese (což si budu ještě dlouhou dobu pamatovat). Naštěstí pro mě, po chvíli jsme opustili pohodlnou silničku a modrá značka začala nekompromisně stoupat potůčkem v prostřed údolí - po blátě přišel i vytoužený sníh,takže jsme poprvé mohli ozkusit ten nevšední indiánský vynález. Začátky nebyly opravdu bůhví jaké - já byl každý desátý krok na zemi. Asi všichni jsme přivítali, když po necelém kilometru sníh opět ustoupil a my mohli kráčet zas po vlastních nohou.

Cesta příliš neubíhala, zase jsme narazili na silničku a tak bez sněžnic jsme s čím dál větší tmou dorazili k Horskému hotelu. Mě a Kaktusovi se dnes rozhodně nechtělo trávit noc ve stanu, což znamenalo přesvědčit studenty aby obětovali 250,- Sk za ubytování. Za odměnu si dopřáváme slovenský páreček mit hořčice + chleba, jediné to jidlo dostupné zde. Je tu skialpová skupinka, která jde stejnou trasu - bohužel na sněžnicích se nemáme šanci se jich držet - žádně družení nebude!

Na pokoji se dožíráme domácí stravou upravenou na campingazu a jdem spát. Je tak strašné vedro, že spíme nazí a stejně se to nedá vydržet. Hrozná noc.

 

 

Ráno. Teď teprve začíná ten pravý přechod. Dnes nás čekají nejvyšší pasáže hřebene. Je škaredě, výhledy = 0. Konečně naplno využíváme sněžnice. Sněhu je sice místy málo, ale většinou by to bez nich nešlo. Horn začíná zřetelně ukazovat svou valašskou fyzičku, já svou kancelářskou slabotu. Pavlík nám chvíli nadává, pak ale rezignuje a my v peletonu jdeme po třech tyčkách s pravidelnými přestávkami. Ty kopce nemají konec!!!!! Pala dneska naplánoval přespání na salaši za Rakytovem, ale tento cíl se zdá být čím dál tím méně pravděpodobný.

Objevujeme slabiny sněžnic při traverzech. Myslím, kdyby indiánští výzkumníci slyšeli naše šťavnaté nadávky na jejich vynález, neměli by velkou radost. Zkurvené sněžnice!!!!! Pala s Hornem navíc neměli teleskopické hůlky, což Hornovi ani náhodou nebránilo sprintu ve sněhu, nicméně Palovi myslím citelně chyběly byť jsme mu občas jednu půjčili. Jedna hůlka je však s prominutím, ovšem upřímě, na hovno!

Abych to nezdržoval. Horn s Kaktusem moudře rozhodli založit tábor ve vhodné skalní průrvě ohrožované z vrchu lavinami. Tma už asi hodinu klepala na dveřea a Já s Palou jsme udržovali taktický půlhodinový odstup za průzkumnou jednotkou. Dnes už prostě Rakytov nezdoláme.

Začali jsme stavět stany - jeden na spaní, druhý servisní. Můj servisák poněkud zklamal, protože za Palovy péče se urval kotvící kolík na nosné pruty - což mu nikdy nepřestanu vyčítat :-) Takže chudák můj stan, který toho e mnou tolikero prožil se jen tak tak chvěl ve větru. Kaktus vařil cca půl hodiny litřík čaje, až ho nakonec vítězoslavně rozlil. Radši jsme šli spát.

Noc byla podivuhodně idylická. Minus pět stupňů nás vůbec nedostalo, lavina nezasypala a Pala nás taktéž úplně nevytlačil na mráz :-)

 

 

Začínáme třetí den, a to velmi nepěkně. Stoupání na Rakytov nemá konce. Brzy dochází voda, což je opravdu katastrofa - na tradičních přestávkách hltáme sníh, což není bůhvíjaká idylka. Všichni kromě Horňajze jsme dehydrovaní. Doplazili jsme se na Rakytov, kde je možno se za odměnu zapsat do vrcholové knihy ač jde o vcelku malou nadmořskou výšku. Tuto odměnu však přijímám jako velkou satisfakci, protože tenhle kopec to byla málem má smrt. Ochotně doznávám, že tak vyčerpaný jsem ještě asi v životě nebyl. 

Jdeme dál, ničí nás traverzy, spousty sněhu, ..... Dáváme oběd na salaši kde jsme měli spát. Kouří se z nás jak z fabriky. Pokračujeme dál. Potkáváme běžkaře, jeden z nich se viditelně nudí a chce si povídat (já se nenudím ovšem každá minutka oddechu je mi balzámem). Prý tu chodí každý rok a letos je to pohoda, jen kdyby je jeden chudák nebrzdil - něco mi to připomíná, tak se radši loučím a pokračuju  v pochodu :-( 

Kolem druhé hodiny přicházíme k Vojenské zotavovně, tada alespoň si to myslíme. Bohužel ještě je to vcelku kus. nevíme kudy jít, takže jsme šťastní když po půl hodině nacházíme první budovy areálu. 

Šťastně skládáme batožiny. Já s Palou se snažíme dostat z neskutečně zamotaných řemenů od sněžnic. Hledíme, kde bychom mohli dostat nějaký chutný oběd. V budově je jídelna jako hangár, ovšem objednávka jídla představuje proceduru složitou asi jako vyřízení amerického víza. Sehnat ubytování je podobně složité, vojenská logika, nám naprosto nepochopitelná prostupuje všechny zdejší "úřady". Odměnou nám je stokrát lepší ubytování než na "Horském hotelu". 

Večer trávíme na baru sledováním černé projekce Pána Prstenů a poté na pokoji chlastáním vodky na Hornovo zdraví. Trochu bilancujeme dnešek, páč jsme za den ušli trasu která na mapě činí bratru 1 a 1/2 hodiny ...... Nu, já si z toho těžkou hlavu nedělám, jsem rád že žiju.

 

 

Konečně je krásně" Chtěli jsme vyrazit co njdřív, rychle jsme se zbalili. Ovšem Horn upadl do nějaké valašské apatie a když se konečně probral, začal hledat svoje krásné zelené termoponožky. Začal nadávat a všechny nás šacovat a nepomohlo, když jsme mu říkali, že jeho khaki fusky jsou nám putna a rádi mu je vrátíme když je najdeme. bohužel, prošacoval nás všechny. Palu, Kaktuse, ... a našel jsem je nakonec v batohu já :-)

Horn měl své zelené obludy a mohli jsme konečně vyrazit na nejlepší část cety. Od zotavovny až do Rožumberoku vede krásná udržovaná běžkařská trasa - jde se výborně, za námi zůstává krásná udupaná dálnice. Konečně máme radost z pohybu, žádné traverzy. Valíme si to až na Malino Brdo, kde nás čeká krásný sjezd na igelitových taškách dolů po sjezdovce - to je fičák :-))

Spodní část už ťapkáme zase po svých. Na dolní stanici lanovky sděláváme sněžnice - jsme na konci cesty - přechod Velké Fatry je za námi! Díky Bohu!!!

 

 

THE END

 

Poslední změny: 10.11.2005