wz
   
     

 

Home Page Image

 

 

 

 

Mapa Rily 12,2 MB

Solidní mapa Rily
 

 

Výprava do Bulharska pro mě znamenala svým způsobem krok zpět. V čase, spolu se vzrůstající oblibou via ferrat, se charakter našich výletů začal posouvat k bydlení na centrální chatě a hvězdicovým tůrám okolo, nebo k tůrám "z boudy na boudu".  Má to mnoho plusů a většinou náklady lze udržet na snesitelné výši. Ztráta je asi jediná a to je volnost. Ne že bych neměl myšlenky na obnovení přechodů "na těžko" , ale většinou stačilo vzpomenout na pár krušných chvilek s mým 75ti litrovým Deuterem na zádech a chutě mě pokaždé přešly.

Tohoto léta jsem narazil na partu, která přechody s plnou polní  zdá se cíleně vyhledává a měl to štěstí, že jsem se mohl připojit k jejich cestě do Bulharska.

Organizačním mozkem výletu byl Radek, jehož zájmové pole co se týče výprav do hor tvoří právě východ evropy. Podporou mu byli Hanka s Martinem, oba taktéž železničáři a nakonec skromné skupinky Já - taková odloučená jednotka.

Radek naplánoval poměrně ambiciózní plán s přechodem Rily a části Pirinu. K dopravě na Balkán byla zvolena železná dráha, ovšem vzhledem k tomu, že už nepobírám různé železničářské výhody jako volné jízdenky atd, rozhodl jsem se vytvořit samostatnou jednotku a do Sofie letět. Je to sice nekolegiální, ale ušetřil jsem peníze, dovolenou a navíc pohodlně dobral antibiotika po angíně.

Vyrazili jsme stejný den, skupinka vlakem přes Budapešť a Bělehrad, já přes Prahu do Sofie. Ubytoval jsem se ve výborném hostelu blízko středu a vyrazil na podvečerní prohlídku města pod Vitošou.



Sofie není z těch měst, které uchvátí na první pohled. Ale je to (ve středu) pěkné, živé město s balkánským temperamentem. Musím vzpomenout na jednu milou bulharskou dámu, která mě vydržela skoro hodinu nezištně provázet po centru města a velmi dobrou angličtinou vyprávět o zdejších pamětihodnostech.

Časně ráno jsem očekával příjezd železniční výpravy, ovšem přišla sms, že jim ujel v Bělehradě vlak, takže přijedou až odpoledne. To pro mě znamenalo velkou příležitost poodkrýt podstatně víc   z místních pamětihodností. Sofie není totiž jen tak ledajaké balkánské město. Je to druhé nejstarší hlavní město v Evropě. Založili ji Thrákové jako Sredicu. Za římanů byla centrem provinicie Dacie Mediterreanea. Byzantinci ji dali jméno Triaditis a až po dobytí Slovany v 9. století se stala Sofií.



Památky římské a byzantské i mešity z období turecké nadvlády se soustřeďují v poměrně malém okruhu v centru města. Ovšem co mě z historie v Sofii uchvátilo nejvíc - to bylo Archeologické museum a jeho thrácké poklady.  Něco podobného jsem viděl před lety v Soluni, ale tentokrát to na mě zapůsobilo ohromným dojmem!

 
Zbytek dne jsem užíval sofijských parků a nakonec jsem se přece jenom dočkal zpožděného příjezdu mojí skupinky :-)



Pánové a dáma přijeli ve výborné náladě. Bulharským pivem jsme zapili setkání a podvečerním vlakem jsme se vypravili do Kostence, našeho výchozího bodu pro nástup na Rilu. Za noci plné hvězd jsme se s pomocí čelovek dostali za město abychom v poli poblíž rybníka plného kuňkajících žab založili náš první  tábor.

Ráno jsme se probudili do sluníčka. Čekala nás poslední vesnice (část Kostence) před výstupem na hřeben. Zmrzlinou jsme se rozloučili s civilizací vyšli kopeček do bývalého, žřejmě důležitého turisticko-lázeňského arálu na okraji lesů.  

Dosažení hřebene stálo poměrně dost sil, ovšem ty hory za to stály! Pořád jsem měl nutkání porovnávat  Rilu s rumunským Retezatem a musím říct, že Rila od prvních okamžiků vítězila. Počasi se nám poněkud kazilo, začal pořádný vítr. Potkali jsme první lidi - českou školu z Poděbrad  - některé děti vypadaly ne zrovna ideálně vybavené na horskou tůru, ale celkově jsem nemohl neobdivovat pedagogy, kteří si na sebe vezmou takovou zodpovědnost, vzít třídu na výpravu do hor, kde o nějaké nebezpečí není nouze. Navíc ta radost - třída české školy je schopna se odlepit od počítačů a vyrazit do hor, to zjištění mě málem vyrazilo dech! Úžasné!!

Z větru se stával vichr. Měli jsme za cíl dnes dojít na Musalu a tady přespat na chatě, ale počasí bylo proti a tak jsme se za sílícího deště rozhodli pro ústup do údolí k Maričinite ezera. Radek se ještě sám pokoušel na Musalu dojít, ale posléze to vzdal i on a připojil se k nám zoufale se ve větru, dešti snažícím založit druhý tábor. Podařilo se, noc nebyla zrovna ideální, přemýšlel jsem jestli stan vydrží, ale obavy se ukázaly jako liché.  Probudili jsme se do krásného rána, daleko mimo cestu v ledovcovém údolí pod nejvyšší horou Balkánu.

Tentokrát už za slunného počasí jsme vystoupili na Musalu. Je tu meteroologická stanice, bouda a krásný výhled. Výhodou červnového termínu je dostatek fotogenického sněhu - náležitě si toho užíváme :-)

Po sestupu na hřeben pokračujeme v cestě s mírnými nerovnostmi. . Vyprosil jsem si s podporou Hanky kratší úsek, takže jsme ušli zanatelně kratší část hřebenu, než by si představoval Radek. Nicméně nakonec se nevzpíral a nám udělal velkou radost - chata Graničar u velkého jezera, dobré jídlo a pití :-) Obývá ji jeden samorost, je to hoteliér a stavbyvedoucí v jedné osobě. V poukazu na jeho osamocení pochybujeme o jeho psychické rovnováze :-) ... nikoho kromě české školy jsme nepotkali - krásné liduprázdné hory!

Chata je velmi skromě zařízena. Chatař nám umožnil sednout si v jeho světnici, kde bylo přece jenom tepleji. Ovšem spánek na postelích jenž se prohýbají pod vahou těla znatelně k zemi už moc potěšitelný nebyl. Různě jsme si zavšivené postele přizpůsobili, aby byly alespoň trochu upotřebitelné. Je naprosto nádherná noční obloha, vzpomínám na Karnské Alpy :-)


Třetí den jdeme už kulatějšími, ledovci pěkně opracovanými kopci. Skály už nejsou převládající. Dlouhým pochodem se dostáváme do oblasti Střední Rily na začátek údolí k Rilskému Monastýru. Hned na začátku jsou tu krásná Rybni ezera s pěknou chatou. Tady se dokonce koupeme - příklad nám dává Hanka, jakožto hlavní otužilec celé skupiny, já s Martinem jdeme opatrně za ní a největší horal Radek nás pozoruje ze břehu :-) Chatu spravuje pár - učitelka a ředitel základní školy v Sofii. Oba milují hory a tráví tady pravděpodobně veškeré volno. Hanka si získává velké sympatie svou bulharštinou a tak nám manželé povídají o tom jak se mají pedagogové v Bulharsku. Paní bere 200 leva (100 euro) a to jako manželka ředitele určitě nedostává podprůměrný plat ... tak to opravdu není nic moc :-( ještěže pracují z lásky :-D

Po výborné snídani se vydáváme na dlouhý sestup směrem k Rilskému klášteru. Opustili jsme myšlenku projít ještě část Západní Rily a užívali jsme si tentokrát nekonečného sestupu. Luxusně vypadající restaurace byla první pořádnou výspou civilizace. Nadšeni, objednali jsme si různé speciality, ovšem poté co přinesli rybu, která byla ještě zpola zmrzlá náš enthusiasmus z komerce rychle vyprchal. Náladu nám spravila hospůdka kousek od místa kde jsme zastanovali

Další den byl ve znamení rozloučení s Rilou. Pár kilometrů nás dělilo od konce cesty. Rilský monastýr je duchovním centrem pravoslavného Bulharska. V stísněném  údolí vypadá jako nějaké namalované kulisy.  Honosí se štemplíkem "památka UNESCO" a je opravdu krásný. Komplex  kláštera je nepravidelný čtyřúhelník  s obrovským vnitřiním náměstím, v jehož relativním středu je kostel, vedle něj věž. Z venčí připomíná klášter tak trochu pevnost, což pomáhá pochopit jeho úlohu strážce křesťanské víry a symbol národního uvědomění bulharů v době turecké (osmanské) okupace.

Byli jsme přítomni pro nás velmi exotického obřadu - svěcení auta :-D Potom jsme už nasedli do autobusu směr Sofie. Zdánlivě krátká cesta se v podání našeho hrkajícího autobusu značně protáhla, že jsem hořce litoval, že jsme nejeli z nejbližší možné stanice vlakem :-( Po projíždění vesnicemi po malých silničkách jsme se dostali na dálnici. Sem by měli posílat každého, kdo si stěžuje na naši D1. Dálnice v bulharském pojetí zahrnovala všechny varianty - vcelku slušná, báječná, hrozná, a katastrofální - tato podoba převládala především s blížícím se hlavním městě. Katastrofa byla dokonána na sofijském jihovýchodním předměstí, kde už se mezi dírami díky provozu nedalo ani kličkovat. Tady naše strastiplná autobusová cesta zkončila. Do centra jsme se už dostali šalinou. Můj krásný hostel kde jsem byl po příjezdu, byl obsazený, takže jsme museli hledat jinde. Nakonec jsme se uhnízdili takřka v centru a vyrazili do ulic. 

Dopoledne dalšího dne jsme vyplnili nakupováním na báječném sofijském tržišti. Jak se čas nachýlil, byl čas se rozloučit. Byl jsem doprovodit Martina, Radka a Hanku na  nádraží, odkud se vydali vláčkem zpět do ČR. Já jsem se rozhodl taktéž pro vlak. Měl jsem několik tipů a nakonec zvítězil Plovdiv především kvůli dostupnosti nad Veliko Tarnovo.

Plovdiv se nedá se Sofií srovnat, má šmrnc.  Je to druhé největší město, takže je podobně roztomile pěkné jako Brno :-D  Navíc k tomu přihoďte římskou historii, nádherné "staré město", mimo ně široké bulváry s vysokými stromy, pivnicí Starobrno a  pěkné počasí .... opravdu se mi tu líbilo!

Večer na hostelu jsem se bavil s jakýmsi chlápkem, anglicky, posléze jsme přišli na to, že by to šlo líp v rodné češtině. Borec dva roky cestoval, po zemi - ČR - Indie a zpět. Taková pěkná inspirace :-)

Poslední den v Bulharsku. Loučím se se Sofií dopolední procházkou po všech možných trištích. Cesta zpět do Prahy tradiční krušný návrat v nočních hodinách na Vranov.