wz
Retezat 2001
 

Nahoru ] Rychleby + Orlické hory ] Malá Fatra 1999 ] Alpy - Itálie 2000 ] Rezetaz 2001 ] Nízké Tatry 2002 ] Velká Fatra ]Dolomity 2003 ] Berchtesgaden ] Sextenské Dolomity ] Pila 2005 ] Vysoké Tatry ] Arabba 2006 ] Salza 2007 ] Lechtálské Alpy 2007 ] BVOŠ 2008 ]Rila 2008 ]

 

 

Rumunské Karpaty pro mě představovaly naplnění snu, snu o horách přelomu minulého století - pustých, nedotčených,  ..............

Loni v létě jsem se v Praze na brigádě seznámil s Tomem, který zrovna hledal někoho pro doplnění jeho výpravy do Rumunska. Tehdy jsem nezaváhal a odměnou mi byl naprosto skvělý týden v horách.

PŘEDMLUVA

 

 

CESTA

16.8.  jsem dostal od Toma zprávu:      

19.8.  -  Praha hl.n. sraz u pokladny č. 1 ve 2300

           -    jídlo na 14 dní

          -   prachy =  2500,- Kč (doprava) + DM

          -    vem si stan, vařič nemusíš, ………………………….

 

 

19.8. Ve stanovený čas u jedničky pokladny. Konečně vím, s kým pojedu. Dohromady nás je pět: Laďa, Pája, Mira, Tom a Já.

Nevím kam a jak pojedeme. Kluci si kupují jízdenky. Je vcelku pozdě, R Pannonia za chvíli odjíždí - o volném kupé si můžeme nechat jen zdát. Poněkud mě zkazilo náladu zjištění, že nejedeme Pannonií rovnou do Simerie, ale zvolíme levnější cestu s pěšími přechody na hranicích.

 

20. 8. Je pravdou, že se mi ráno v Nových Zámcích moc nechtělo vstávat, ale ty „pašerácké přechody“ mě začaly bavit …… v Komárom jsme paradoxně nastoupili    na rychlík z Brna do Budapešti. Odsud jsme jeli dost podivným způsobem, který jsem dodnes nepochopil. Podstatné je, že jsme se všemožnými motoráčky dostali k rumunským hranicím – přechod Nagylak - Nặdlac.

Tento přechod byl poněkud delší, tak jsme se příliš nezdráhali, když nám jeden tuniský rumun nabídl za 25 DM odvoz až do Aradu. Chudák Arab příliš nevydělal;  když se nás pět, každý s 80l batohem narvalo do jeho zánovního UNA, auto sedlo natolik, že po pár minutách musel zpod auta vyhodit sešmirglovanou rezervu. Nicméně neztratil náladu a za chvíli jsme byli v Aradu. Jako částečné odškodnění jsme mu aspoň sehnali další zákazníky.

Nějakým vlakem jsme se dostali do Petrasani a úplně mrtví ulehli do soupravy nachystané pro první osobáček směr Lupeni.

 

21. 8. Ráno nás vzbudil bohulibý hlas železničního zaměstnance, který nás vyhazoval z už prázdného vlaku na konečné. Teď nastal vcelku problém, protože jsme opravdu nevěděli kam máme jít. Hory ještě v nedohlednu a my neměli žádnou mapu. Kluci původně chtěli na Fặgặrặš a pro Retezat jsme se rozhodli opravdu na poslední chvíli. Naštěstí jsem měl průvodce po Karpatech a tak jsme se nakonec přece jen dopravili do Cặmpului Neag, výchozího místa na Retezat!!!!

 

 

 

 

RETEZAT  

1.den         2.den        3.den        4.den        5.den

Najednou jsme zapomněli na malátnost z nedostatku spánku. Svítilo sluníčko, horský hřeben na dohled, …….. Nasnídali jsme se v (budoucím) horském středisku Cheile Butii. Od rumunských turistů jsme pobrali rozumy ( uměli anglicky) a hodinu po nich jsme vyrazili nahoru.

Cesta na chatu (cabana) Buta je pohodová, kromě vcelku ostrého zakončení. Asi v polovině cesty začalo pršet a crčelo se střídavou intenzitou asi tři hodiny (to jsme ješt netušili, že podobné počasí vydrží celou dobu. Docela jsme si ale zvykli, přece jen to bylo lepší než stálý hic).

Na Butě nás už čekali známi zdola. Pořád jsme klábosili a kromě toho že mě přemluvili ke koupi mapy, jsme ještě dostali plácačku jejich „slivovice“. Utábořili jsme se v sedle (saua) Plaiul Mic (1879 m.n.m.), popíjeli českou a rumunskou slivovici a hráli na schovku (obzvlášť po tmě to mělo své kouzlo). U ohně nás otravoval nějaký ochranář, ale nechal se ukecat. Vedle nás se utábořili nějací češi, cítíme se jako doma ...................

 

Cabana Buta - jedna z bran Retezatu První zážitek s oslem. Na Butě jsme HO poprvé uviděli     a naprosto nás okouzlil. Když nás nebohý správce uviděl, jak naháníme jedno ze dvou jeho tažných zvířat chytl      ho sám a dovolil nám abychom se každý posadili             – děti z města měly neutuchající radost.

 

22. 8. Vyspinkaní do růžova, jsme v 1100 vyrazili po hřebenovce.

Trasa to dnes byla vcelku nenáročná, proto jsme v jejím průběhu hráli společenské hry. Jednou z nejzajímavějších bylo tzv.: Kličkování mezi blesky - Doporučuji vyzkoušet!  Naše skupina byla v porovnání s ostatními bezkonkurenčně nejlepší – nezastavili jsme se ani v největší bouřce, ba co dím, zatímco ostatní máčky se schovávaly pod převisy, my jsme si rázně vykračovali po druhém nejvyšším vrcholu Retezatu.

Na Vf. Pặpusa jsme došli skupinu,  z včerejšího tábořiště. Byl to český manželský pár a dva Slováci. Paní vypadala už značně zmožená, ale její manžel vzal klidně i její krosnu a zase klusali dál.

Se Slovákama jsme se shodli, že  jít dál už nemá cenu a utábořili jsme se na Saua Paleagi.

 

 

 

 

Hřeben zakončený nejvyšší horou RetezatuSměrem na PaleaguPohled z našeho tábořiště na L. PaleagaDole v mlze se ztrácejí malá jezírka

Ráno jsme se pokoušeli přesvědčit místního baču k prodeji aspoň jednoho osla – neuspěli jsme. Na otázku Kite kosta? strašně vrtěl hlavou a utíkal od nás pryč.

 

Tady jsme se utábořili, vykoupali se v jezírku a večer popíjeli slivovici a kecali se Slov

 

23.8. Dnes je takový Rest Day. Slováci jsou dávno pryč. Jdeme přes Paleagu (nejvyšší hora Retezatu – 2509 m.n.m.) k jezeru Bucura.Je tu kemp – spousta stanů, lidí, horská služba, ale stejně se tu nedá nic koupit. Pokračujem dolů kolem krásných jezírek až ke Gura Bucurei (zase kemp, tentokrát u salaše – 1600 m.n.m.). Odtud pro změnu stoupáníčko zpět na oblíbené Saua Plaiul Mic kde zastanujeme.

L. Bucura L. Bucura

Že byl ten Rest Day, vyrazili jsme s Tomem a Mirem na huňáčka na Butu. Objevovali jsme chuť rumunských piv, vůni čerstvého chleba a rozmlouvali jsme s rum. turisty o zdejší přírodě. Bohužel uměli anglicky lépe než já, takže když paní (myslím učitelka geologie) mluvila o geologické stavbě Retezatu, moc jsem nestíhal (Každopádně to bylo strašně srdečné, stejně jako všechny mé kontakty s domorodci, což jsem před cestou nepředpokládal).

Se západem slunce jsme ještě nakoupili zásoby slivovice a vyrazili zpátky na sedlo. Já měl nohy ztěžklé, sotva jsem šel a ti dva blázni (Tom a Mira) ještě nahoru vynesli trámy, které přes kopec přenášejí místní šerpové. Trochu jsem se styděl, že taky nekonám dobré skutky. Aspoň jsem to s nimi ještě v táboře zapil slivovicí. ……. Dobrou noc!

 

24. 8.Jsme plni sil. Vyrážíme opět v pozdních dopoledních hodinách a jdeme a jdeme. Potkáváme stále samé Čechy. Přecházíme do Malého Retezatu, který je na rozdíl od toho "Velkého" z vápence    - vypadá jako poněkud větší Pálava. Míjíme velkou skupinu Čechů, asi tak dvacet nebo ještě víc. Navzájem se  popichujeme, kdo kam dnes dojde.

Godeanu Od Godeanu k Malému Retezatu Godeanu

Malý Retezat v sedle Paltina přechází v pohoří Godeanu. Asi na třetím větším kopci tohoto pohoří (Scurtu, nebo Galbena?) jsme se setkali se psy, přesně jak říkali naši slovenští přátelé. Byla vcelku mlha a naše už tak malá skupinka se ještě rozdělila. Nejvíc doráželi na Láďu s Mirou (?), ale byli to naštěstí jen dva nebo tři pejsci, takže po troše rámusu šli zase dál.

Původně jsem plánoval přespání nejdále na Vf. Galbena, kde jsem se potřeboval odpojit. Tady ovšem bylo na táboření ještě brzo, tak jsme došli až k jezírku Scặrisoara. Je opravdu pěkné při pohledu z dálky, ovšem ve skutečnosti zoufale podělané od ovcí a koní. Dost se tady táboří.

Večer jsme zapili můj odchod a docela zmátožení dnešním pochodem jsme ulehli. Strašně jsem se přežral instantních omáček, uvařil jsem jich 6 najednou, abych to nemusel táhnout domů. Opravdu mi nebylo lehko, ……... večer jsem ještě zpytoval svědomí, jestli by náhodou nešlo jet domů až později. Ovšem nakonec zvítězil rozum a rozhodl jsem se nepokračovat s klukama až do Baile Herculane.

 Poslední tábořiště - L. Sacricoara

 

25. 8. Ráno jsem vysušil stan, dal nějaké jídlo klukům, rozloučil se a šel. Docela jsem si tou včerejší zacházkou zkomplikoval život. Kluci chtěli co nejdál po hřebenu, ale já jsem tím přišel o poslední značenou cestu dolů. Ono na mapě ta cesta od jezírka k Přehradě Gura Apei vypadá vcelku v pohodě, takže jsem byl v klidu a zvolil radši přespání s nima než pohodlnější zítřek. Pěkně se mi to vymstilo.

Stručně řečeno, jediná možná cesta byla podél potoka, který měl asi pět vodopádů. Když už jsem myslel, že mám nejhorší za sebou – po pěti km měla začít cesta – začalo to pravé peklo. Z potůčku už byla pěkně živá říčka, při jejímž brodění šlo místy o hubu. Strmé údolí bylo ohromě pěkné, menším problémem byly ovšem nedávné povodně, které tohle údolíčko naprosto zdevastovaly. Pořád mě nebylo jasné, kam se poděla ta cesta – nebo dokonce silnice! Najednou jsem třicet metru nad sebou uviděl do údolí trčící odvodňovací trubku (původně byla pod silnicí ), a už jsem poznal, že si pohodlí cesty moc neužiju.

Mapka Retezatu - červeně je naše cestaMapka z průvodce Rumunskými horami od Kiwi, popř. Mirago, s červeně vyznačenou naší cestou . Řekl bych, že bez problémů na cestu stačí. Kdo však chce mít informace o vodě (voda z jezírek je na pití naprosto nepoužitelná ) a dalších podrobnostech může si  přímo v Retezatu dokoupit perfektní padesátku od maďarského Dimapu: Muntii Retezat (Alespoň já jsem si ji tu koupil. Teď už je možná dostupná i u nás). Jinak taky zkuste kuknout na kevf72.troja.mff.cuni.cz/mapy -  je to starší stovka - myslím, že tisknout se ji nevyplatí.

 

 

 

CESTA DOMŮ

K přehradě jsem dorazil úplně zničený. Ztratil jsem bundu a zničil boty. Na deset kilometrů docela slušná bilance.

Aspoň potom jsem měl štěstí. Stop mě zavezl na Cabana Gura Zlata. Byl to krásný nový fiat, chudáci ho myslím po mě, celém od blata, museli tak týden čistit.

Původně jsem chtěl ještě zajet do Sarmizegetuzy, takže  jsem už chtěl někam zapadnout a spát. Měl jsem ale skvělého stopa, tatrovku plnou stavebních dělníků, že prý jedou do Hategu. Nedalo se odmítnout. Šéfovi party jsem dal jedny Marlbora a byli z nás nejlepší přátelé. Nerozuměli jsme si ani slovo, ale on mě navigoval na autobus k hlavní trati do Subcetate. Byla to vcelku výhra, protože bez téhle pomoci bych zůstal v Hategu asi dodnes.

Shodou podivuhodných náhod jsem se dostal posledními spoji do Devy, odkud mě jel asi o půlnoci rychlík do Budapešti.

 

26. 8. Na hranicích jsem se musel fakt smát. V kupé se mnou jel Rumun, vypadal vyloženě slušně (na rozdíl ode mne). Ale celníci pořád prohlíželi jen jeho. Mě se vždycky jen zeptali jestli něco nevezu, ale jeho hned prohledávali. Chudák musel házet brečku.

Ráno jsem se probudil v Budapešti. Docela jsem ocenil, že tu mám chvíli čas. Utratil jsem poslední forinty a navíc si prohlídl město. Problém byl, že jsem se plně spolehnul na městskou hromadnou dopravu a nechal si na zpáteční cestu na nádraží Keleti jen 15 minut. Až v metru jsem si uvědomil, že asi nemám šanci vlak stihnout. Musel jsem přestupovat na jinou linku, což byl při hlášení v maďarštině docela problém. Nebudu dál popisovat, ujelo mě úplně všechno: prvně na Keleti, potom na Nugati. Nakonec jsem jel osobákem do Komárom.

V Komárně jsem vyměnil nějaké koruny 1:1, protože bych tady v neděli musel  zemřít žízní. V místní nádražce jsem se opájel krásou slovenského jazyka a slovenským pivem …………... vzpomínal jsem na Retezat.

  Retezat

 

Poslední změna: 10.11.2005