wz
Grajské Alpy - Pila  2005
aneb remember Alpy 2000
 

Nahoru ] Rychleby + Orlické hory ] Malá Fatra 1999 ] Alpy - Itálie 2000 ] Rezetaz 2001 ] Nízké Tatry 2002 ] Velká Fatra ]Dolomity 2003 ] Berchtesgaden ] Sextenské Dolomity ] Pila 2005 ] Vysoké Tatry ] Arabba 2006 ] Salza 2007 ] Lechtálské Alpy 2007 ] BVOŠ 2008 ]Rila 2008 ]

 

Mt. Emilius z Pta della Valleta

Milí přátelé, venku je pod psa - při častých bouřkách mám stále nutkání hledat převis a odhazovat ze sebe kovové věci. Menším problémem je, že na nádraží při pobíhání s železnou výpravkou a píšťalkou ze stejného kovu jsou tyto existenční návyky jaksi nesplnitelné. 

Změnil jsem název stránky i celé expedice, abychom si zbytečně nepřipomínali krušnou skutečnost dalšího nedobytého cíle. Stejně si myslím, že jsme se v průběhu týdne v Alpách všichni smířili s tím, že Gran Paradiso tentokrát nepadne. S počasím není radno žertovat (viz fóbie z blesků).

Hlavní organizace se letos ujala Zuzka s Palou a nutno po právu podotknout, že ubytování bylo zvoleno více než šťastně. Cena, kvalita, umístění, ..... prostě všechno super. Pochválit je třeba taktéž závoz(d)níky Toma a Geodeta, kteří zvládli cca 3000 km cesty tam a zpět.

Základní obrysy akce:

1) Termín: 2. - 9. 7. 2005

2) Místo: Valle d´Aosta

3) Ubytování: vesnice Pila cca 3 km vzdušnou čarou od Aosty - rezidence Ciel Bleu 

4) Cíle: Gran Paradiso, Mt. Emillius, .....

5) Účastníci: Zuzka, Geodet, Pala, Kaktus, Tom, Móňa, Horn, Michalsky,  Jirka, Radek, Kamila a Zuzka

Tom Geodet Horn Móňa Zuzula Kaktus  Pala Michalsky

 

CestaHonda CR-V

....ta probíhala po skupinách - každá ze tří posádek měla svou trasu. Radek vyrazil už prvního s mnoha přestávkami přes Švýcarsko průsmykem Sv. Bernarda. Tom jel druhého ráno přes Švýcarsko a Miláno, a nakonec Geodet taktéž ráno přes Villach, Mestre a Miláno. Každopádně jsme se všichni potkali až na místě - chvíli před sedmou hodinou u Ciel Bleu v Pile.  

 

Grajské Alpy

Ciel Bleu je obrovský hotelový komplex asi ze 70tých let v Pile. Celé středisko je v cca 1800 m.n.m. obrácené do údolí Valle d´Aosta  s nádherným výhledem na masiv Mt. Blanku a části walliských Alp. V hotelu se dá krásně ztratit, což jsme si skoro všichni ze začátku vyzkoušeli :-)

z balkónu: Mt. Blanc a Mt. Fallere

Neděle 3.7. 2005

Po skvělém přespání na "základně" v 1800 m.n.m. (cca 1600 m nad Brnem) přichází první z našich skvěle naplánovaných výletů - dvoudenní Mt. Emilius s přespáním na bivaku Federigo.

Společně jedeme lanovkou na Chamolé a u stejnojmenného jezera se dělíme na skupinu "Emilius" a "Valletta". Prostě a dobře, na ferratu pokračují jen známí horalé Horn, Pala, Zuzula, Horn, Kaktus a Já.

 Lago Chamolé trasa skupiny "Emilius"

Mt. Emilius

Od jezera Chamolé vystupujeme na malý hřeben a vybíráme si trochu nešťastný sestup do údolí Gran Pian. Zde se zrodil první a jediný úraz /tedy ještě Geodetova natržená paže o košík v Carfouru/ Kaktus, jako vždy groteskně, udělal kotrmelec ze svahu a stočil se do klubíčka okolo prvního smrčku co mu přišel do cesty. Tady přišel ke svým válečným šrámům, které mu všichni závidíme.

Po tomto intermezzu pokračujeme už mimo cestu do údolí. Celé italské rodinky se tu popelí u krásného potoka meandrujícího v údolí. Po chvíli začínáme výstup k bivaku Federigo - Pala a Kaktus po cestě, Já se Zuzkou první část odbojně křovím a Horn, ten si našel svou přímou zkratku, aby se k nám připojil až skoro pod sedlem.

Chata Arbole Pod bivakem Bivak Federigo

Cesta na Col. de Carrel, to je stoupání po zubačce v suti - nuda a dřina. Čím blíž jsme vrcholu, tím víc si uvědomuji velikost případného zklamání z obsazeného bivaku. Ovšem - máme štěstí a tato milá chatička je tu celá jen pro nás. Pro toho, kdo nemá klaustrofobii, je to luxusní přespání v cca 2900 m.n.m.

Večer si zpříjemňujeme výstupem na Becca Di Nona, ťapkáním po ledovečku u chaty, Horn poznáváním části zítřejší ferraty, ..........

Nad Aostou Becca Di Nona Mt. Emilius Matterhorn

Pondělí 4. 7. 2005

Ráno se probouzíme do stoupající mlhy, z které se sotva tak vylupují nejvyšší švýcarská vrcholky. Jsme plni optimismu a podle předpovědi očekáváme, že za chvíli se mlha roztrhá a čeká nás další pěkný den. Jak říkal včera jeden Francouz, ferrata by nám měla trvat tak 5 - 6 hodin - nemáme kam spěchat.

Ráno Začátek Via ferraty

Tato ferrata je úplně nová, krásně, poctivě udělaná, lana potažená bužírkou, kramle dobře umístěné. Má dvě slabá místa: začátek a konec. Na začátku je trochu problém najít zelené puntíky značící cestu. Ovšem za chvíli se člověk stejně dostane k prvním lanům a pak už to jde samo.

Trochu vzdušnější pasáží se dostáváme k tibetskému mostu, takové perličce této ferraty. Škoda jen, že není skoro nic vidět - mlha nechce ustoupit.

nad tibetským mostem Lago Gelato

Provázeni Zuzčinými nadávkami pokračujeme výstupem na Mont Ross de Comboé. Kousek odtud odbočuje poslední úniková cesta před vrcholem. Obloha se zatáhla, začíná kapkat. Jsme už těsně u západní výstupové stěny Mt. Emilia a nepřipouštíme si žádné komplikace - déšť přejde!

Naše zbožné přání nebylo vyslyšeno, v poslední třetině výstupu nás dohnala bouřka. Přišla mimořádně rychle, předznamenána výboji statické elektřiny na teleskopických hůlkách, kovovém škrku pláštěnky, nebo ( a to v opravdu nevídané podobě) na zrezivělé, Kaktusem hrdinně odhozené plechovce. Nebyla to opravdu žádná sranda, schovali jsme se na poslední chvíli, a třásli se při pomyšlení, že všude kolem nás je železo. 

Po chvíli můžeme pokračovat - je tu pár pěkných pasáží a stoupání po kramlích je pohodlné. Bouřka sice zmizela v dáli, nicméně vše nás pohání kupředu - Zuzka přestala nadávat a ztrojnásobila rychlost. Po velmi nestabilním suťovém poli zakončeném polem sněhovým jsme se dostali k poslední větší stěně. Tady už bohužel nejsou kramle, což činní výstup mnohem zajímavějším. Po kluzké a sypké skále s s problémy dostávám nahoru, nevím nevím, jak to vyleze Zuzka.

S Kaktusem nečekáme na ostatní, jelikož díky drolení kamenů musíme udržovat velké odstupy a počasí se opět zhoršuje - jdeme nahoru. Míjíme poslední exponované místo, které nemá už ani fixní lano a jsme na vrcholu. Kromě panenky Marie a hromosvodu, toho moc nevidíme, škoda. Ostatních se nemůžeme dočkat, a navíc - hromosvod začíná opět probíjet - je nejvyšší čas se schovat.

Horn na útesu PI42.jpg (9707 bytes)

Následuje druhá bouřka, silnější té předchozí. Padají kila krup a já se soustředím na jedinou myšlenku - že by nebylo špatné přežít. Naštěstí i tato bouřka odešla bez následků, s jejím ustáváním nás došel zbytek skupiny, který se schoval z druhé strany kopce. 

Vděční za každý okamžik bez blesků rychle scházíme na sedlo Tre Cappuccini - i po kluzké cestě jsme hned dole. Bouřka se sice znovu vrací, ale to se už cítíme poměrně bezpečně a se zesilujícím deštěm, provázeni pády kamenných lavin z okolních kopců do údolí,  pospícháme na chatu Arbole.

Tre Cappuccini - klasická cesta na Mt. Emilius Chata Arbole

Vděčni, že jsme sem dorazili, objednáváme tady radši přespání a oddáváme se radosti z toho že jsme přežili. Tento den byl opravdu plný zážitků ....

Úterý 5. 7. 2005

Chatařův pejsek nás vyprovodil na půl cesty do Pily, z Arbole přes Comboé do sedla Pian Fenetre, a pak nás opustil.  Po návratu na hotel nás nikdo nečeká, ostatní odjeli do Chamonix. Nám nezbývá než se podívat do Aosty, prošmejdit zdejší ulice a hypermarkety. Po včerejšku příjemná relaxace :-)

Dnes jsme měli půjčenou Tomovu felicii a tak jsme se pustili do nácviku zajímavých dopravních situací. Jako nejvíce adrenalinové jsme ohodnotili Kaktusovo couvání na jednosměrném dálničním přivaděči do nepřehledné zatáčky. Když jsme se potom snažili otočit, bohužel zakročil Horn, který vystoupil z auta a zastavil veškerou dopravu, takže nás ochudil o veškeré vzrůšo ......

Chata Arbole Gran Pian Gran Pian Aosta a Mt. Emilius

Středa 6. 7. 2005

Včera jsme se dohodli, že dnes rozhodneme, jestli půjdeme na Gran Paradiso, resp. na chatu V. Emanuele .... A dnešek ukázal - oblačnost na všech stranách, nestojí to za to, nikam nejdeme! 

Máme příležitost k první společné akci - výletu na ledovcové jezero Miage pod Mont Blankem. Cesta dlouhá a klikatá - párkrát jsme zabloudili, nicméně přece jenom jsme se dostali šťastně dostali na poslední parkoviště. Samotné jezero nic moc - ledovec je v samotném závěru skoro zakrytý sutí :-( 

Mě tady nejvíc oslovil fakt, že kousek od jezera vede TMB, trasa kterou mám dlouhodobě v plánu - takže přímý vizuální kontakt s rozcestníkem mě potěšil. Bohužel po určité době začalo pršet a my, většinou velmi letně oblečení jsme museli klusat zpátky k autu. 

Tedy hodnocení: záležitost vcelku nudná, provázená nepřízní počasí. Ještěže jsme se nazpátek stavili v Carfouru :-)

Lago Miage  

Čtvrtek 7. 7. 2005

Počasí nám dalo za pravdu, dnes plánovaný výstup na Gran Paradiso by vypadal asi podobně jako předešlý na Mt. Emilius. 

Za zmínku stojí na tyto dny vztažená sms od Geodetova bratra: bude skvele pocasi - jasno, kdyz ne ted, tak potom uz Gran Paradiso nezdolate. Opravdu nevim jak to s nami Geodetuv bratr mysli :-)

Původní skupiny si dnes mění cíle: my jdeme na Pta della Valletta, ostatní na Mt. Emilius. Počasí a lenost jsou ale sviňa a tak obě skupinky vyjma Horna, který jde radši sám, nedosahují cíle. My jsme výpravu zabalili na Piatta di Grevon, a výprava na "Emila" skončila na Tre Cappuccini. 

Valle d Aosta Valle di Cogne Piatta di Grevon

Jen náš milý Pavlík přeskákal ferratku a u chaty Arbole dohnal druhou skupinu. Nudu si na hotelu zpestřujeme slaňováním a podobnými nápady.

Pátek 8.7. 2005

Dneska máme druhý pokus o via ferratu na Pta della Valletu. Přes menší "zaváhání" se šťastně dostáváme na Colle Tza Séche za kterým na malém kopečku začíná ferrata. Není to sice žádný zázrak, ale přesto má pár pěkných míst. 

Pro to je těch míst asi trochu víc, protože má menší strach z výšek, ovšem opticky na něm nebylo nic vidět, až na konci řekl že to byla jeho první i poslední ferrata. To Geodet si svou první zajištěnou cestu zjevně užíval a obtížnost jako správný lezec komentoval mnohým zývnutím.

příprava na ferratu :-) Pta della Valletta Testa Nera

Z Vallety scházíme přes Testa Nera Geodetovou kamzičí (normální značenou) stezkou k Lago di Chamole a odtud už lanovkou do Pily.

Nastává čas loučení, je mi líto že se musíme rozloučit s tím krásným výhledem, za ten týden jsem si na něj zvykl.

Mt. Blanc

Sobota 9. 7. 2005

Po rozloučení s Pražáky ráno odjíždíme přes průsmyk Gr. Bernard s bernardýny a zlými švýcarskými celníky do Interlakenu. 

Bernardýni u Sv. Bernarda jsou na zhlédnutí jen za prachy v místním museu. Když člověk nechce platit za běhání ve výbězích může skutečnost nahradit plyšákem, kterého lze koupit spolu s tisíci kravskými zvony a miliony variací Švýcarské vlajky v suvenýrech. Těchto obchodů je v celém Švýcarsku tolik, až se mě z toho začalo dělat špatně od žaludku. 

Sedlo Sv. Bernarda Interlaken - hostel Balmer´s

Ubytování v hostelu Balmer´s Interlaken: abych jim nekřivdil - všichni tu mluvili (jako ostatně všude jinde ve Švýcarsku) skvěle anglicky, ovšem pokoj bez klíčů, jeden hajzlík na patro a pidi koupelny na chodbě mě opravdu naštvaly, nemluvě o noční zábavě končící ve 4 ráno a prvních horalech rachtajících v 5. 

  Lauterbrunnen Socky za 10 euro  

Pala s Hornem, Zuzkou a Kaktusem se jeli podívat do Wengenu nám ostatním stačil Lauterbrunnen a toulání po Interlakenu.

No, asi jsem zaujatý a naštvaný z části na svou italskou virózu, ale kdybychom si nevšimli toho kouzla, že ve Švýcarsku se prostě nekrade a panuje tu jakási pro Čecha nepochopitelná důvěra, odjížděl bych asi naštvaný pryč. Bohužel jsme měli málo času a navíc bylo tak škaredě, že všechny horské krásy nám zůstaly ukryty ... Prostě a dobře "italský bordel" mě oslovuje víc než "švýcarská sterilita" (alespoň v této chvíli).

Interlaken

Neděle 10. 7. 2005

Po "vydatné" snídani v Balmers vyrážíme na cestu domů - Tomovo auto přes Norimberk, naše přes Vaduz (šílenou díru) a St. Pölten domů.

Dovolená každopádně skvělá. Hlavní nebezpečné živly - Horn a bouřky k nám byly milostivy a nezničily nás. Co víc si přát :-)

 

10.11.2005