wz
Dolomity 2003
 

Nahoru ] Rychleby + Orlické hory ] Malá Fatra 1999 ] Alpy - Itálie 2000 ] Rezetaz 2001 ] Nízké Tatry 2002 ] Velká Fatra ]Dolomity 2003 ] Berchtesgaden ] Sextenské Dolomity ] Pila 2005 ] Vysoké Tatry ] Arabba 2006 ] Salza 2007 ] Lechtálské Alpy 2007 ] BVOŠ 2008 ]Rila 2008 ]

 

Lagazuoi

 

Po dlouhé době zas nějaká společná akce. Pala se Zuzkou se rozhodli, že projdou VHT č. 1 v Dolomitech …. a světe div se – za pár dnů dík jejich entusiasmu a přesvědčovací taktice tu byla skupinka čtyř lidí ochotných s nimi jít.

Nemohu nevzpomenout, kolikrát jsme se Já s Palou snažili vymyslet trasu v Alpách, kterou by s námi šlo víc lidí. Najednou s návrhem přijde Zuzka a je po problémech. Chlapská logika: když to zvládne ženská, tak proč ne já naprosto uspěla J

 

ZADÁNÍ:

Místo: Dolomity – přibližně Vysokohorská trasa č. 1

Mapy: Kompas 55, 57

Termín: 22. – 27. (28.). července 2003

Doprava: vlak (jízdenka EuroDomino, (FIP) v Rakousku) + autobus Itálie

Bydlení: vlastní stan

Strava: vlastní na plynovém vařiči

Účastníci: Zuzka, Pala, Kaktus, Tom, Geodet a Já

Michalsky Geodet Kaktus Tom Pala Zuzka

 

CESTA  -  22. července 2003

V úterý časně z rána jsem nastoupil do rychlíku, kde mě už čekali  Zuzka s Palou a Tom s Geodetem. Batohy výškou dosahovaly nebe a váhou pekla, panovala dobrá nálada.

Cestou do Břeclavi jsem se snažil pochopit, proč jsem s Geodetem a Tomem provolal tolik minut o tom, jak se sbalit. Obsah Geodetova batohu by stačil jako potravinová pomoc na týden pro středně velkou rwandskou vesnici.

Na nádraží v Břeclavi na nás už čekal můj spolunocležník Kaktus, tudíž jsme byli konečně kompletní a mohli jsme vyrazit osobáčkem vstříc rakouské metropoli.

Chudáci cestující, zvyklí na ranní pospávání ve vlaku nemohli pochopit, že si toho máme tolik co říct. Naštěstí, brzo se před námi objevila Vídeň, tak jsme neutržili moc ostudy. Rychle jsme se přesunuli ze severního na jižní nádraží, kde už nás čekalo parádní EC Schutz und Hilfe, které jede až do hlavního města rakouských Dolomit – Lienze.

Vláček si to uháněl přes Semmering nejkratší cestou do Dolomitů – pěkné svezení. V Lienzi jsme koupili jízdenky z hranic do Villabasy – Niederdorfu, což je asi 15 km a stálo nás to každého 3,20 eura. Osobáky tady moc nenavazují                – cca 45 min čekání v Innichenu.

 

DOLOMITY

NiederdorfNiederdorf, je taková bezvýznamná díra vedle Toblachu. Všichni jsme se snažili probrat z ospalosti a zvyknout si na svůj batoh (což u některých nebyla žádná maličkost).

Dnes bylo jediným naším cílem dostat se nad 2000 m.n.m. abych mohli nerušeně stanovat. Cesta vedla trochu nudným údolím, morálka v družstvu upadala ba dokonce se proslýchalo něco o autobusu. Nakonec zvítězil zdravý rozum, že je potřeba se rozejít v lehčím terénu a tak jsme se po určité dob po svých dobelhali k chatě Brückele.

Tady jsme si chtěli napustit vodu a rychle pokračovat dál, protože odtud konečně začínala kýžená cesta na hřeben. Bohužel ať jsme hledali jak chtěli, žádná voda kolem nebyla ač Kompas tvrdil opak.

Na chatě nám chtěli prvně prodat ½ l minerálky za euro ale Geodet naštěstí odchytl nějakého mladého špageťáka, který nám docela ochotně napustil vodu v jakési dřevěnici. Dozvěděli jsme se taky, že na Brückele dělá jeden Slovák, takže nakonec jsme pokecali i s někým komu jsme konečně rozuměli.

Borec dělal na Brűckele  už 4 roky a když nám řekl, kolik tam vydělává nejobyčejnější umývač nádobí, chtělo se nám  brečet, že jsme věrni rodné hroudě. Povídal,  že tu včera byl strašnej déšť, kterej spustil povodně, proto v okolí zmizely prameny a je to tu tak rozoraný.

Venku se začalo schylovat k bouřce, tak nám navíc sehnal odvoz s jakýmsi chlápkem na chatu Rossalm (2164 mnm), kam jsme chtěli původně dojít.

Jeli jsme tedy terénním Mitsubishi cestou smrti - Já vevnitř, ostatní seděli na korbě a křečovitě se drželi. Něco podobného jsem ještě nezažil: cesta autem v šíleném sklonu, všude kolem propasti, uzounká blátivá cestička zpevněná pár klacíky, ovšem podemletá povodní, najíždění do zatáček na třikrát, ……. prostě adventure!

Postavili jsme stany v krásném údolíčku pod salaší a Já s Kaktusem jsme šli hned nahoru za našima dobrodincema, páč jsme slíbili že u nich za ten odvoz vypijeme nějaké to pivo. Měli tam třetinky Forst a my je měli zvýhodněně za dvě eura. Venku začínala bouřka a my jsme čekali na další abychom tam zachlastali s těma odolnejma honákama dobytka a koní. Bohužel naši milí kamarádi se zalekli bouřky a tak my, abychom neudělali národu ostudu, jsme se museli pěkně nadrat, vyžahnout kastlík Forstů a pak jít spat.

 

23. července 2003

Rif. BiellaRáno mě bylo pěkně blbě, vůbec jsem nebyl vyspaném. S Kaktusem jsme řádně vyčinili ostatním, že nás nechali se tak zliskat. Kolem nás se pásly ovečky společně s kravkami a cinkaly svorně natolik, že se prostě nedalo spát. Geodet s Tomem se balili až do jedenácti, takže dneska jsme nemohli pomýšlet na to že ujdeme bůhvíjak dlouhou trasu.

Hned ze začátku nás potkaly kroupy s vcelku pěkným větrem, což některé z nás trochu popudilo, ovšem vcelku brzo přeháňky odezněly. Cesta byla příjemná, všude kolem na co se dívat a když se nebylo na co dívat stačilo chvíli poslouchat Geodetovy strasti  a člověk měl hnedle dobrou náladu J   

Po chvíli jsme se konečně připojili na Dolomitskou trasu č.1, po které jsme více či méně věrně pokračovali až do konce. Geodet dnešek zasvětil zbavování se přebytečné zátěže. U každé chaty vyhazoval spousty paštik, sýrů, prostě přebytečných potravin. Chudáci malí rwanďánci, jak dobře by jim bylo, jak kulatá by měli bříška ……

Nad Rif. SennesKousek za Rif. Biella jsme sešli zkratkou k Rif. Sennes a potom následovalo čím dál větší klesání do nádherného údolí k chatě Perderü. Asi tady začalo Toma bolet koleno, tak se stalo že Geodet měl konečně společníka který si taky naříkal. Tedy museli jsme nasaditi salámovou metodu: „tady ještě stanovat nejde, ale počkej za tím kopečkem“ JJJ

Večer jsme zastanovali na louce u Lago Piciodel, roztomilého to plytkého jezírka. Já jsem přemohl strach z ochranářů a usnul spánkem spravedlivých vedle Kaktuse, kterému byli ochranáři šuma fuk.

 

24. července 2003

Dnes jsme si určili za cíl Rif. Monte Lagazuoi. Procházíme oblastí Sennes a Prags Braies pořád po hlavní VHT č. 1, všude kolem Dokonalé Dolomity – vysoké rozeklané stěny, prostě nádhera.

Pod Cima d. Lago jsme se rozdělili: Já s Palou a Kaktusem jsme pokračovali přes sedlo  po VHT č. 1, Zuzka vedla své dva chromé oklikou po č. 11, 20 přes Cap. na Alpina. Zdálo se nám to jako skvělý nápad, ovšem Zuzčina skupina přišla k L. di Lagazuoi cca hodinu po nás, značně znavená. I usoudili jsme že naše cesta byla přece jenom lepší.

Utábořili jsme se asi hodinku od paty Lagazuoie. Zapadalo slunce a my jsme obdivovali štíty hor - Pala na jednom objevil bustu Sfingy, a barva skal zvolna přecházela od jemně růžové na oranžovou. Ach miluji Dolomity!!!

tak tohle bylo naše tábořiště    Chata na Lagazuoi  Pohled na Tofanu di Rozes

Večer jako zatím vždy pršelo, navíc byl takový vítr, že jsme se skoro nevyspali – sčítali jsme minutky, kdy to už stany nevydrží a my skončíme dole v údolí.

 

 

25. července 2003

Ráno jsme vyšli na Lagazuoi. Tahle hora má jen něco přes 2700 m.n.m., ale nabízí se odtud dokonalá panoramata na všechny strany. Skvělý přehled okolí a poměrně malá nadmořská výška byly asi zásadními důvody, proč tady za první světové války Rakušané vybudovali obrovskou horskou pevnost – celá hora je provrtaná štolami se střílnami, sklady zbraní, ….

Nad stanicí lanovky je chata, kde jsme původně chtěli přespat. Podle cen v restauraci jsme nakonec byli vděční za naše stany klátící se ve větru.

Zase jsme sešli dolů, chudáka Toma fakt už hodně bolelo koleno, nicméně statečně pokračoval dál. Musím pochválit Zuzku, protože ťapká naprosto v pohodě, nestěžuje si, prostě jedna radost.

Pustili jsme se do obcházení Tofany di Rozes, našeho hlavního cíle. Nahoru vede více jištěných cest, my ale nemáme vybavení a navíc vlastníme dohromady šest velice solidních batohů, nesmírné váhy.  Takže k večeru stoupáme pěkným chodníčkem kolem nákladní lanovky k Rif. Giussiani.

Tofana di Rozes ze střílny na Lagazuoi

Všichni jsme vcelku napnutí, jestli bude na chatě ještě volno. Kousek odtud je opuštěná Rif. Cantore, tak už plánujeme že se tam vloupáme a postavíme vevnitř stan, máme ale štěstí a za 19 € přespáváme v Rif. Giussiani 2561 m.n.m.

Je tu dobrá hospoda, tak jsme zašli po večeři ze soukromých zdrojů ještě na vínečko. Geodet a Zuzka pili s mírou, bohužel Já, Kaktus a Pala jsme to trochu přehnali, byli jsme jak činely. Ráno jsme se shodli, že jsme se uprostřed noci vzbudili s bolestí hlavy, pořád chodili na záchod a už jsme nemohli usnout. No, asi to byl strašnej patok.

 

26. července 2003

VýstupKdyž jsme se po ránu vzpamatovali, vyrazili jsme na Tofanu di Rozes. Tom, který se včera neúčastnil a byl tak v největší pohodě s námi bohužel nemohl jít kvůli totální devastaci kolene. My ostatní jsme pěkně bez baťůžků stoupali vzhůru. Značení není zrovna ideální a člověk si více méně hledá cestu sám, náhodně.

 

Asi za dvě hodinky jsme byli nahoře – Tofana di Rozes 3225 m.n.m. – nejvyšší hora pro každého z naší skupinky. Rozhled skvělý, bohužel za chvíli se začala zvedat oblačnost. Ovšem, vidět Geodetovu upřímnou radost,  už jen proto stálo za to sem jít.

Cestu dolů všichni zvládali v pohodě, tedy až na mě protože na mě začínala působit nějaká náhlá viróza. Nicméně za hodinu jsme byli dole, vyzvedli jsme Toma a začali jsme scházet dolů. Čím níž jsme byli, tím mě bylo hůř – spolykal jsem všechny prášky, co mě mohly pomoct, ovšem na Rif Dibona jsem myslel, že umřu. V horečce jsem se pokoušel zjistit jestli tam jde přespat a za kolik. Byl to nadlidský úkol, protože recepční neuměla ani německy ani anglicky, nakonec jsem se kreslící metodou dozvěděl že přespání by stálo 35€ na osobu a noc, což jsem v naší skupině „vedoucích logistiků a spolumajitelů společností“ nedokázal prosadit. Nakonec jsme zastanovali asi kilometřík pod Dibonou vedle cesty, překonali jsme strach před ochranáři a já šel ještě za světla spát .

Tofana di Rozes m. 3225

 

27. července 2003

Ráno jsem se probudil, už mě bylo podstatně líp. Rozhodl jsem se nečekat na ostatní a dostat se dnes domů co nejdřív. Pro chudáka Kaktuse to znamenalo vyhazov ze stanu, rozloučil se, pobral od Geodeta všemožné patáky a vyrazil pěšky do Cortiny.

Trochu jsem doufal, že chytnu stopa, ale po ránu mě to nějak nešlo. Děkoval jsem bohu, že jsem byl před necelým měsícem v Cortině a tak jsem věděl kde tu je autobusák. Poloklusem jsem dorazil akorát včas abych stihl autobus do Innichenu v 8:45. Tam jsem zjistil, že jsem se naprosto zbytečně hnal, protože mě o 15 minut ujel vlak a tak tady musím čekat přes tři hodiny na další. V neděli, kdy je všechno zavřené, žádná zábava.

Cesta zpátky osobáčkem přes Lienz do Spittalu, odtud hnedle dokonalý EC Agram do Salzburgu, kde už skoro čekal geniální přípoj do Vídně (který zastavoval jen v Linci, což mě naplnilo nadšením). Tahle dokonalá souhra přípojů se ovšem zastavila ve Vídni, kde jsem na dvě hodiny vytuhl a domů se dostal stejně jako kdybych se nesnažil, až o půlnoci.

 

The End

 

Kolegové vyrazili o hodinu po mě, taky přes Salzburg se projeli do Bregenzu, aby přes noc jeli do Vídně a ráno byli doma.

 

Poslední změna: 10.11.2005